Fotografie – stejně jako každý jiný obor lidské činnosti – má své zakladatele i pokračovatele, jedni bez druhých sotva mohou existovat… Na sklonku 19. století patřil mezi nejzajímavější průkopníky portrétní fotografie Jan Tomáš (1841–1912).

Nadšený obdivovatel technických zázraků té doby působil v ateliérech u Václavského náměstí v Praze, kde dokázal tvořit nejen technicky a výtvarně kvalitní fotografie, dodnes patřící k pokladům muzejních i soukromých sbírek, ale své pracoviště proměnil také v kulturní centrum. Na fotografii č.1 Jan Tomáš s automobilem Piccolo z roku 1904 (foto J. Lanhans).

Vyhledávali je prostí zákazníci i společenská smetánka – přední umělci či šlechta. A to zejména po roce 1889, kdy uvedl do chodu v Praze dosud nevídanou novinku – Edisonův fonograf, schopný na válečcích zaznamenat zpěv Emmy Kittlové–Destinové, klavírní hru Rudolfa Frimla, recitaci z úst Eduarda Vojana  či Jindřicha Mošny či hlasy dalších osobností .

Jan Tomáš se narodil 2. června 1841 v selské usedlosti ve Lhotě Svatogothardské (fotografie č. 3) , malé podkrkonošské vísce  u Hořic. Zdá se, že už v mládí ho fascinoval vědecko-technický pokrok, který ve druhé polovině 19. století přinesl například praktické využití elektřiny, čtyřdobý spalovací motor či možnost zvukových a obrazových záznamů. Byl svědkem i účastníkem vývoje  fotografie od chvíle, kdy zdlouhavou a drahou daguerrotypii, snímající na stříbrné destičky,  nahradil v běžné praxi použitelný  – byť ručně prováděný – mokrý kolodiový proces, až po tovární výrobu a hromadné využití bromostříbrných fotografických materiálů.  Ačkoliv jako nejstarší syn měl právo zdědit rodný statek, ke zklamání rodičů vystudoval v Praze chemii (proto ho prý matka vydědila) a dal se na dráhu portrétního fotografa. A to zřejmě už za studií v letech 1862–63, kdy na Poříčí vedle pivovaru u Rozvařilů působil pod živnostenským oprávněním Marie Naserové a firemní značkou–pseudonymem Mr. Naser.

Podle pamětníků po bitvě u Sadové v roce 1866 fotografoval vojáky a vydělal prý tolik, že o rok později mohl od Arnošta Strettiho v centru Prahy – v dolní pravé části Václavského náměstí – koupit ateliér a pražskému magistrátu podat žádost o schválení fotografické živnosti. Na této adrese působil až do r. 1894, kdy byl ateliér zbourán ( fotografie č.4 ) a nahrazen novým elegantním objektem na protější straně Václavského náměstí u Františkánské zahrady, v exteriéru s bazénem a květinovou zahrádkou. Tam, kde se dnes potkávají pasáže Alfa a Světozoru.

Ateliér (fotografie č.5) byl dřevěným pavilónem s verandou a zčásti prosklenou střechou. Speciální zařízení, které si Tomáš zřídil a jež nazýval „rembrandt“, rozptylovalo sluneční světlo a umožňovalo efekt jemné kresby fotografií; později pracoval též s elektrickým agregátem. A s ohledem na zámožnou klientelu ateliér luxusně vybavil perskými koberci, nábytkem, klavírem a také předložkou z ledního medvěda, která se stala rekvizitou mnoha snímků.

V Národním technickém muzeu zachovaná evidenční kniha uvádí od roku 1873 přímo plejádu jmen předních osobností a šlechtických rodů, mezi nimi následníka trůnu prince Rudolfa (syna Františka Josefa I.), dokonce s jeho milenkou Mary Vecserovou. Není sice známo, zda si u Tomáše dávali dostaveníčko, ale svým způsobem se tu sešli přinejmenším v roce 1889… Po tragické události v Mayerlingu u Vídně, kde oba za dodnes nevyjasněných okolností zahynuli, se jejich podobenky, ateliérem hromadně produkované, staly nejprodávanějším fotografickým artiklem v monarchii. A za připomínku stojí, že jedna „kabinetka“ tehdy stála zlatku, tolik co kůzle.

Téhož roku odjel Tomáš do Ameriky, kde navštívil T. A. Edisona a údajně přímo od něho přivezl do Prahy první fonograf a tím i možnost zvukového záznamu na voskové válečky. Pro tehdejší hudební umělce a herce tak započala éra, v níž dostali možnost okamžitě naslouchat svému projevu… Vrchol popularity zažil J. Tomáš během národopisné výstavy v Praze roku 1895, když si na výstavišti ve stanu zřídil ateliér a hrnuly se k němu davy zájemců. Pracoval prý neúnavně celé noci, neboť druhého dne musely být fotografie hotové.

Z jeho snímků doslova dýchá atmosféra a romantické cítění sklonku 19. století; některá vpravdě „rozverná skupení“, jak se tehdy říkalo, vypovídají o společenském klimatu té doby. Zachovala se například pijácká scénka předních pražských dam s herečkou Hanou Kvapilovou, a také rodinný záběr fotografových neteří a synovců, kteří „plují“ na člunu po přiretušovaných vlnách, pronásledováni ledním medvědem (naaranžovanou předložkou). Tomáš pracoval i pro zahraniční klientelu – pořídil například dodnes reprodukované portréty rumunského básníka M. Eminescua (1850–1889) či francouzského skladatele G. Charpentiera (1860–1950).

V roce 1903 předal stárnoucí umělec svůj ateliér spolupracovníku Václavu Donátovi a firma pak byla uváděna jako „V. Donát, dříve J. Tomáš“ nebo „J. Tomáš, nyní V. Donát“. Jen v jedné oblasti portrétů zůstal Jan Tomáš budoucnosti dlužen – po fotografovi, jehož rukama prošlo přes 40 000 negativů, zřejmě nezůstala žádná detailní podobenka, jen několik skupinových snímků.

Jeho tvář asi nejlépe zachytil náhrobní reliéf ( fotografie č.7) na hořickém hřbitově, kam byl v roce 1912 pohřben, ale i ten už nemilosrdně stírá čas. Dnes z ní zůstaly jen nezřetelné obrysy. Čas a přírodní živly nemilosrdně setřely zdánlivě věčnou podobu modelovanou v hořickém pískovci.

 „… tam, kde je dnes Čedok a Alfa … v nádvorním domě byl známý fotograf Tomáš, později Donát. Tehdy byli v Praze dva přední fotografové – Langhans a Tomáš. Pokud se naše rodina dávala fotografovat, tedy u Tomáše.“ (prof. dr. V. Vondráček,1978)

„...firma Tomáš, za mých dívčích let velmi známá a oblíbená.“ (M. Strettiová, 1940)

Kniha nepatří k literatuře faktu. Autor využívá licence románového zpracování a na pozadí vývoje moderní fotografie vyresluje barvitý obraz života oné doby - od svérázných postaviček českého venkova

( např. Březováci: Vašík Fikar, Pepík Hadinec, Fandouš Nekvapilů, teta Rešid - Anna z Beránkovskýho mlýna, učitel Vopršálek, Franta Kaňků, Papík a Kateřina Kráčmarovic, Anička Malých z Bašnic...), v němž Jan Tomáš nalézal své kořeny, přes dramatické události roku 1866 až po příběhy předních umělců či členů habsburského rodu. 

Nositélé slavných jmen např.: Korunní princ Rudolf, Mary Vetserová, Czernin, Harrach, Chotek, Kaunic, Kinsky, kolovrat, Lobkovic, Nostic, Schwarzenberg, Thun, Waldstein, Windisch-Grätz, Emma Destinová na fotografii č.9, Thomas Alva Edison, Rudolf Friml, Karel Hašler, Ignást Herrman, Marie Hübnerová, Gustave Charpentier, Jaroslav Korián, Hana Kvapilová, Otakar Mařák, Jindřich Mošna, Adolf Piskáček, Otýlie Sklenářová-Malá, dr. Miroslav Tyrš, Eduard Vojan...a mnoho dalších jmen měli sice odlišné společenské postavení a sehráli rozdílné historické role, přesto však existoval přinejmenším jeden společný průsečík jejich života - pražský ateliér fotografa Jana Tomáš, hlavní postava románu "Stříbrné stíny".

rod Tomášů na Lhotce Svatogothardské asi v roce 1910

- bratři Václav a Jan (v čepici) sedí v pravé polovině snímku.

K výročí 175 let od úmrtí Jana Tomáše proběhla v prostorách knihovny 30.6.2016 výstava v Hořické knihovně.

Životní příběh pražského fotografa Jana Tomáše se uzavřel v jeho rodném kraji. Na starém hořickém hřbitově při vrcholku legendárního kopce sv. Gotharda, kam byl v září 1912 pohřben. Zůstaly jen obrázky, otištěné v dnes zapomenutých ročnících časopisů, knihách o staré Praze či katalozích výstav staré fotografie.

2.6.1841 narozen ve Lhotě Svatogothardské u Hořic v Podkrkonoší jako čtvrté z devíti dětí Jana Víta Tomáše - fotografie č.17 (1813 - 1874), rolníka, a Marie, roz. Duškové (1813 - 1893).

cca 1863  fotografické začátky v pražském ateliéru na Poříčí vedle Rozvařilů

1867 přejímá ateliér Arnošta Strettiho v Praze na Václavském náměstí čp. 7/842/II

         31.3. podává žádost o povolení fotografické živnosti

         15.9 vyřízena magistrátem pod č. 237

1871 přijímá spolupracovníka Václava Donáta

cca 1894 bourá starý ateliér a stěhuje firmu na Václavské náměstí čp. 785-II

1903-1904 postupuje ateliér Václavu Donátovi a firma je dále protokolována pod cizím jménem

1908 ateliér opouští od používání albuminového ( v zimě "slaného")  papíru a přechází na bromostříbrný pozitivní materiál

7.9.1912 zemřel, pohřben na starém hřbitově v Hořicích

Rybář P., 1995: Ze starých „kabinetek“ – Země Koruny české, 2 (6), 31–33, Praha

Rybář P., 1997: Stříbrné stíny – Agentura Fox, 296 str., Nové Město n. Met.

Scheufler P. 1996: Fotograf a fonograf – Dotyk, podzim 1996, str. 27, Praha

Scheufler P., 2001: Galerie c. k. fotografů – Grada Publishing, str. 64–67, Praha
Stettiová M.: 1940: O starých časech a dobrých  lidech, IV. vyd., 365 str., Praha