Svatogothardskou Lhotku tvoří jen několik domů, většinou selských usedlostí, a bývalý mlýn Beránek.

Katastrálně patří ke vsi Doubrava a dříve bývala také nazývána Březovská Lhotka. Vznikla stejně jako sousední ves Březovice v podhradí středověkého hradu, pro který se vžil název Pustohrad nebo Buštěhrad. 

Svatogothardská Lhotka má významného rodáka světového formátu. Je jím významný pražský fotograf Jan Tomáš (1841–1912), který ve své době dokázal pozvednout českou fotografii na světovou úroveň. Narodil se v čp. 1.

Jeho fotoateliér na Václavském náměstí byl vyhledáván nejvýznamnějšími osobnostmi té doby, umělci, politiky i členy panovnické rodiny. Tomáš hodně cestoval po Evropě a dvakrát pobýval i v Americe, kde se setkal se známým vynálezcem Thomasem Alvou Edisonem. Ten také pořídil záznam Tomášova hlasu na fonografický váleček.

Sám fotograf Tomáš prý tento vynález také využíval a ve svém pražském ateliéru pořídil nahrávky hlasů známých herců a pěvců.

O jeho životě vypráví životopisný román Stříbrné stíny z pera Tomášova prasynovce RNDr. Petra Rybáře.

Více o životě Jana Tomáše

Svatogothardská Lhotka nabízí hned několik zajímavostí.

V centru osady se nachází sakrální plastika oblíbeného zemského patrona sv. Václava, která je dílem Josefa Rychtery z r. 1822, tedy z doby bezprostředně po jeho návratu ze zkušené. Kolem pomníku byly v téže době vysázeny čtyři lípy.

Byla postavena nákladem Václava Tomáše a jeho ženy Anny r. 1822 z č.p 3. a obnovena byla r. 1907 vnukem Václavem Tomášem a jeho manželkou Annou, jak uvádí nápis na zadní straně podstavce.

Znovuobnovena byla nedávno, takže je ve velmi dobrém stavu. Zemský patron je zde zobrazen s tradičními atributy, s praporcem v pravé a se štítem s přemyslovskou orlicí v levé ruce. Socha stojí na malém návrší a obklopují ji čtyři prastaré lípy. Dvě lavičky před sochou vybízejí k odpočinku a ztišení.

O kousek níže pod touto sochou se nachází pomník starodružiníka Vojtěcha Jezbery.

Vojtěch, stejně jako jeho bratr Stanislav, synové mlynáře Josefa Jezbery z beránkovského mlýna, vystudovali hořickou obchodní akademii a v r. 1910 odešli do Ruska. Usadili se v Kyjevě, kde nastoupili místo v českém obchodě.

V té době tam žila poměrně silná česká menšina, v níž se oba bratři aktivně zapojili do sokolské činnosti.

Záhy po vypuknutí světové války se v Kyjevě pod vedením České družiny začal organizovat odboj proti Rakousku a ustavila se skupina dobrovolců, mezi nimiž oba Jezberové nemohli chybět. Vojtěchova životní pouť se uzavřela 4. dubna 1915 u vesničky Gladyševo poblíž Dukelského průsmyku.

V září 1929 byl tomuto hrdinovi nedaleko rodného mlýna odhalen pomník.  Později se udělalo oplocení kolem památníku, kde děti měly povinnost dávat čerstvé polní květiny.

Dílo architekta Viléma Kvasničky a akademického sochaře Josefa Bílka.

Posledním objektem ve Lhotce  je starobylý mlýn Beránek. 

Patří do soustavy mlýnů na řece Bystřici, do níž náležely také Obecní a Panský mlýn. K jeho názvu se váže pověst o zaběhlém beránku. Tento mlýn byl o něco menší než Panský a patřili k němu mleči ze Svatogothardské Lhotky, Rašína, Třebnouševsi, Ostrova, Milovic, Bříšťan, Sukorad, Bašnic, Dolní Dobré Vody a Libonic.

V r. 1748 mlýn koupil Jan Krejcar, v jehož rodině se udržel až do r. 1836. Cena mlýna byla 1 100zl. K mlýnu rovněž patřily pole, louky, pastviny, zahrada a štěpnička nad mlýnem. V mlýnici byly "čtvery dveře s pantem, po dvou kolech vodních a palečník, 2 hřídele, 2 vřetena s pánvičkami, 5 pytlíků a šrotový truhel, 2 koše, 5 dveří s řetězem u chléva a komor". Mlýn měl dvojí složení, kamenný byt, komoru, sklep, chlévy a stodolu.Od starodávna byli k tomuto mlýnu přiděleny mleči ze Svatogothardské Lhotky, Rašína, Třebnouševse, Ostrova, Milovic, Bříšťan, Sukorad, Bašnic,  Dolní Dobré Vody a Libonic

V následujícím období se zde vystřídala řada majitelů, z nichž zmíníme Tobiáše Jezberu. Za něho v r. 1868 původní mlýn vyhořel a byl manžely Jezberovými znovu postaven. Jejich starší syn Václav odešel do Ruska, kde se stal pravoslavným knězem, a tak mlýn zdědil mladší Josef, který provedl modernizaci a pořídil parní stroj. Jeho synové však k mlynářskému řemeslu nepřilnuli a odešli také do Ruska. Josef Jezbera tedy v roce 1913 mlýn prodal Václavu Tomášovi ze Lhotky pro syna Josefa (1886-1914). Aby se Josef mohl stát mlynářem, musel si udělat odbornou mlynářskou školu v Hostinném. Když vypukla první světová válka v 1914, mladí muži byli povoláváni do armády. Josef byl povolán do Jičína k nástupu do armády. Tam mu bylo řečeno, že je zbaven této povinnosti a je pověřen, aby mlel mouku pro armádu. Když se vracel celý šťastný z Jičína domů na automobilu, který měl od strýce, pražského fotografa Jana Tomáše, na přejezdu přes koleje mu praskla pneumatika, auto nemohl dobře ovládat a v prudké zatáčce doleva narazil do břehu, kde si o jabloň si rozbil hlavu. Přivezli ho do mlýna (na valníku) již umírajícího a tam v krátké době nastala jeho smrt. Nebylo jiného řešení jen to, aby se Maria (která se později provdala za JUDr.Kovářa) ujala vedení mlýna, to znamenalo jít do mlynářské školy do Hostinného, ​​aby dostala osvědčení a získala mlynářskou koncesi. Ve mlýně měla zkušené pracovníky, vedla obchodní knihu a záznamy o každém sedlákovi, kolik přivezl zrna, jaký druh a jakou mouku si přál zda hladkou, nebo polohrubou a kolik za to zaplatil. V té době bývalo už v řece málo vody, zvláště horní mlýn vodu zadržoval. Mezi mlýny bylo uzákoněno vodní právo, které přesně vymezovalo, jak dlouho může mlynář vodu zadržovat. Tomášovi zřídili kotelnu ve které se topilo uhlím a mlýn šel na páru a nebyl odkázán na stav vody. Mlýn velmi dobře prosperoval. Do mlýna přicházeli sedláci z blízkého i dalekého okolí. Vybudovala se silnice do Březovic přes Kňorkův a Tomášův pozemek, které se zvažovaly až k řece a přes řeku se postavil most. Původní cesta z Hradce Králové šla nad Kňorkovou a Tomášovou usedlostí směrem k lipám.

Z ústního podání se říkalo, že tato cesta se mohla jmenovat Jantarová a od lip přecházela přes mlýnskou zahradu a přes les do Miletína a odtud do Polska. Údajně tudy odcházeli i čeští bratři po vypovězení do Polska. Také se říkalo, že v dávné době Tomášovská usedlost byla hostinec vymalován červeně a tam se přepřáhali koně.

Mlýn se udržel až do znárodnění v 50. letech minulého století. Tím skončila slavná éra zdejšího mlynářství.

Fotogalerie

Zdroj: PhDr. Oldřiška Tomíčková, Městské muzeum Hořice